Retro ping‑pongové drama Marty Supreme přichází jako další výbuch energie od Joshe Safdieho. Timothée Chalamet v něm hraje neurotického génia stolního tenisu. Film se formálně odehrává v 50. letech, ale vizuálně i zvukově se pořád vrací do 80. let. Na první dobrou působí jako kdyby vyrostl v éře Reagana, VHS kazet a neonů. Právě tenhle mix časových rovin spolu s Chalametovým výkonem dělá z Marty Supreme jeden z nejžhavějších titulů letošní awards season.
Safdie už v Good Time i v Diamantech noci ukazoval, že miluje přehuštěnou mizanscénu a nervní kameru. Jeho rytmus diváka téměř fyzicky tlačí do sedačky. V Marty Supreme tenhle přístup posouvá do sportovního prostředí. Výměny u stolu připomínají bitvy na život a na smrt. Jack Fisk k tomu navrhl tělocvičny, kluby i obyčejné kuchyně tak, aby působily autenticky pro 50. léta, ale zároveň v sobě měly něco z lesklého, agresivního designu osmdesátkové éry. Drobné detaily, jako typy světel, plastové povrchy nebo barevné kombinace, navozují pocit, že postavy už žijí v budoucnosti, která je dožene.
Hudba a zvukový design tenhle posun ještě podtrhují. Místo dobových big bandů a tradičního jazzu zní v Marty Supreme syntetizátory a pulzující bicí. Soundtrack připomíná mixtape namixovaný někdy kolem roku 1985. Safdie vědomě porušuje historickou přesnost, aby zdůraznil nervní, téměř apokalyptickou energii, kterou s osmdesátkami spojuje. Zároveň tím vytváří kontrast k uhlazeným sportovním dramatům, která se drží klasické hudby a akademického stylu.
Chalametův výkon v roli Martyho je postavený na fyzické intenzitě i psychické křehkosti. Herec absolvoval náročný trénink stolního tenisu, aby dokázal hrát dlouhé výměny bez dubléra. Kamera často zůstává těsně u jeho tváře, když se potí, křičí a snaží udržet nervy na uzdě. Safdie ho vede k přehrávání hraničícímu s hysterii, ale v tichých scénách mu nechává prostor pro vnitřní rozpad. Martyho sebevědomí se hroutí pod tlakem rodiny, trenérů i médií. Právě tahle kombinace fyzického herectví a emočního kolapsu se v debatách o Oscarech často zmiňuje jako ideální materiál pro akademiky.
Režisér zároveň odmítl natočit klasické finále, v němž bychom Martyho sledovali jako zestárlého muže, který vzpomíná na slavné zápasy. Podle Safdieho by takový epilog příliš ukotvil vyprávění v jednom čase. Zlomil by snovou, někdy až halucinační atmosféru filmu. Rozhodl se proto zůstat v přítomném okamžiku a uzavřít příběh ve chvíli, kdy Marty ještě nedokáže odlišit svůj talent od vlastní sebedestrukce. To, co by v jiném filmu byla nostalgická retrospektiva, se tady mění v neukončenou větu, která má diváka pronásledovat i po odchodu z kina.
Kritici ve svých prvních reakcích vyzdvihují především odvahu míchat žánry a estetické vrstvy. Někteří píší o sportovním dramatu protlačeném přes filtr hororu a rodinného melodramatu. Jiní mluví o nejčistším autorském filmu, jaký Safdie zatím natočil. Debaty o Oscarech se přitom neomezují jen na Chalameta, často se zmiňuje také Jack Fisk. Ten by po letech práce pro Terrence Malicka a další režiséry mohl získat širší uznání. V technických kategoriích se očekává silná pozice i pro střih a zvuk, protože právě tyto složky vytvářejí drtivý zážitek z ping‑pongových scén.
V kontextu letošní awards season se Marty Supreme řadí k titulům, které posouvají sportovní žánr do osobnější a formálně odvážnější roviny. Podobně jako nedávné snímky o basketbalu či boxu se nesoustředí jen na cestu za vítězstvím. Důraz klade na psychologii tlaku a obsesi. Safdieho posedlost osmdesátkami tak není jen stylistickou hříčkou, ale způsobem, jak propojit individuální příběh Martyho s širším obrazem doby. Éry, která se nikdy úplně nezastavila a dodnes formuje vkus i ambice filmového průmyslu.
