Torzo (festivalový název) online

Jestli lze něco i v rámci uzavřeného světa žánru považovat za velkou slabinu giallo filmů, pak je to stereotypní zápletka. Deprivovaní škrtiči a rozparovači, kteří likvidují partu nezvykle osamělých, melancholických modelek, zaplavili italská plátna v takřka jednolité vlně a režiséři se museli setsakramentsky snažit, aby dokázali diváky i na třicátý pokus překvapit, neřkuli vylekat. V této disciplíně se výrazně vymyká snímek I corpi presentano tracce di violenza carnale (mezinárodně uváděný pod anglickým názvem Torso) invenčního klasika sedmdesátkového gialla Sergia Martina. Martino se ve svých prvních příspěvcích žánru věnoval spíše jeho mysteriózní linii a především ve filmu Lo strano vizio della signora Wardh (Podivná neřest paní Wardhové, 1970) propojuje brutalitu, poezii, psychoanalýzu a mystiku s vídeňským bedekrem tak suverénně, že to i po letech bere dech. V Torzu je naopak nezvykle přímočarý. Povede se mu husarský kousek – do devadesátiminutového filmu vměstná devět mordů, zároveň zjevně rezignuje na to, že by osoba vraha i jeho motivace měla být pro diváka překvapením odhaleným v samotném závěru. Přesto jde o nebývale tísnivý film, v jehož průběhu prožívá divák dodnes intenzivní pocit strachu. Jestliže se často hovoří o silném vlivu gialla na vlnu amerických slasherů druhé poloviny 70. let, závěrečná, takřka půlhodinová sekvence Torza je jeho nejvýmluvnějším důkazem. Klaustrofobní prostředí venkovské vily, ze které zdánlivě není před vraždícím monstrem úniku, je díky Martinově režijní virtuozitě vytěženo na maximum, divák se díky kameře stává zdánlivě přímým aktérem krvavých orgií a na hraně života a smrti balancující Suzy Kendallová je pro něj až na druhém místě, protože vrah je prostě příliš blízko…(Letní filmová škola)