Muž v dlouhém kabátě s holí stojí zády na skalnatém pobřeží a hledí k ostrovní pevnosti na obzoru, promo záběr z filmu Hrabě Monte Christo (2024)

Švec, na jehož příběhu Dumas postavil Hraběte Monte Christa, možná nežil

Foto: Pathé

Alexandre Dumas postavil pomstu hraběte Monte Christa na příběhu ševce Pierra Picauda z Nîmes, jak ho zapsaly paměti z pařížských policejních archivů. Picauda v roce 1807 udali tři známí jako anglického špiona a on pak sedm let seděl ve vězení, aniž by dlouho věděl proč. Vrátil se s pokladem a pod cizím jménem a udavače trestal jednoho po druhém, dokud ho nezabil Allut, čtvrtý z jeho známých. Jestli ale švec Picaud vůbec žil, dnes nikdo doložit neumí.

Kdy to běží: so 21. 11. ve 20:00 na ČT2.

Švec z Nîmes přišel o nevěstu kvůli jejímu věnu

Pierre Picaud se podle vyprávění chystal oženit s bohatou nevěstou. Nîmeský zpravodajský web Objectif Gard ji jmenuje jako Marguerite Vigoroux a za celým udáním vidí Mathieua Loupiana, majitele kabaretu, kterému se zalíbilo její věno. Loupian k tomu přibral dva štamgasty, Solariho a Chaubarda, a společně ševce označili za royalistického agenta placeného Anglií. Čtvrtý známý, Antoine Allut, o lži věděl a mlčel.

Picauda odvedli tajně přímo ze svatby a ve vězení se z něj stal jiný člověk. Sedm let strávil v alpské pevnosti Fenestrelle v Piemontu a důvod zatčení se dozvěděl až ve druhém roce. Do vedlejší cely si vyhrabal chodbu a spřátelil se tam s italským knězem Torrim. Umírající kněz mu pak odkázal poklad, který měl ukrytý v Miláně.

Pomsta s čísly na dýce a na rakvi

Po pádu napoleonského císařství v roce 1814 Picaud vyšel na svobodu, vyzvedl poklad a vrátil se do Paříže pod jménem Joseph Lucher. Převlečený za abbého Baldiniho si od Alluta za velký diamant koupil příběh udání i jména udavačů. Dozvěděl se i to, že si jeho snoubenku dva roky po jeho zmizení vzal Loupian a že si z jejího věna koupil kavárnu na Boulevard des Italiens. Picaud v Loupianově podniku nastoupil jako vrchní číšník.

Chaubarda pak našli probodnutého na pařížském mostě Pont des Arts a na rukojeti dýky stálo „číslo jedna“. Solari zemřel na jed a na jeho rakvi se objevilo „číslo dvě“. Na Loupiana si Picaud nechal nejdelší plán: jeho dceru podvodem provdal za muže, který se vydával za prince de Corlano, a každý ze svatebních hostů pak dostal lístek, že ženich je bývalý galejník. Loupianova syna zavřeli kvůli kradeným šperkům, kavárnu někdo vypálil a nakonec Picaud Loupiana ubodal.

Tady se příběh od románu odpojuje nejvíc. Allut ševce unesl, a když Picaud odmítl ustoupit, zabil ho. Verze se liší jen v tom, zda zemřel na místě, nebo až poté, co ho našla policie a zapsala jeho přiznání. Sám Allut se ke všemu vyzpovídal v roce 1828 na smrtelné posteli v Londýně francouzskému knězi, který zápis poslal pařížskému policejnímu prefektovi. Podrobnosti z vězení, které Allut znát nemohl, mu prý nadiktoval duch kněze Torriho.

Dumas udělal ze ševce námořníka z Marseille

Alexandre Dumas se ke zdroji přiznal sám. Picaudův příběh vyšel v roce 1838 pod názvem Le Diamant et la Vengeance (Diamant a pomsta) v pátém svazku pamětí z archivů pařížské policie, které sestavil archivář Jacques Peuchet a které vyšly až po jeho smrti. Podle Dumase z této anekdoty vzešel nápad postavit román na pomstě a Peuchetův text pod názvem „Pierre Picaud, současný příběh“ později přiložil k vydání knihy. Román ale nepsal sám, osnovy zápletky mu navrhoval spolupracovník Auguste Maquet.

Ze ševce z Nîmes se v knize stal Edmond Dantès, mladý první důstojník lodi Pharaon z Marseille. Udání se přitom otočilo naruby. Picauda prý prodali jako agenta Anglie, tedy nepřítele Napoleona, kdežto Dantèse obviní z bonapartismu. Místo Fenestrelle je v románu pevnost If a místo kněze Torriho abbé Faria, který Dantèsovi prozradí poklad na ostrově Monte Cristo.

Ten ostrov Dumas znal z vlastní cesty. Podle magazínu Mental Floss tam v roce 1842 doprovázel na výletě lodí mladého Napoleona, syna Jérôma Bonaparta, a ostrov ho uchvátil natolik, že slíbil pojmenovat po něm další román. Abbé Faria přitom skutečně žil, ve vězení ale nezemřel a žádné velké dědictví po sobě nenechal.

Nejvíc Dumas změnil konec. Picaud vraždí vlastní rukou a sám padne rukou muže, kterého si koupil. Dantès nikoho z hlavních nepřátel sám nezabije: Fernand se zastřelí, Caderousse zemře rukou Benedetta a hrabě nakonec odplouvá s Haydée. Z policejní kriminálky, kde pomsta pohltí i mstitele, tak vznikl román, jehož hrdina se z ní dokáže vrátit.

V policejních archivech po Picaudovi chybí stopa

Zbývá otázka, jestli švec Picaud vůbec existoval. Anglická Wikipedie uvádí, že v archivech po něm žádný záznam není, a archivy pařížské policie navíc v roce 1871 shořely. Web Amusing Planet připomíná, že část badatelů připisuje Peuchetovy paměti spisovateli Étienne-Léonu de Lamothe-Langonovi. Picaud by pak byl jeho postavou, ne skutečným vězněm.

Proti skutečnému příběhu mluví i data. Wikipedie i Objectif Gard shodně uvádějí, že se Picaud narodil v roce 1780 a zemřel v roce 1815, tedy rok po propuštění. Do jediného roku by se ale musela vejít cesta pro poklad do Milána, převleky, práce v Loupianově podniku, dvě vraždy dýkou, otrava, svedení dcery i požár. Genealogové proto jako možnou předlohu jmenují Gasparda Pastourela, zloděje a mistra útěků, který si odseděl trest ve stejné piemontské pevnosti.

Na plátně hrál Dantèse i Jean Marais

Dumasův román začal vycházet na pokračování v roce 1844 a film se k němu od té doby vrací pořád. Česká Wikipedie řadí první tři adaptace už do roku 1908. Mezi starší zpracování patří dvoudílná francouzsko-italská verze režiséra Roberta Vernaye z roku 1954, ve které Edmonda Dantèse hraje Jean Marais. Její dvě části se ve francouzském originále jmenují La Trahison a La Vengeance, tedy Zrada a Pomsta.

Zdroje: en.wikipedia.org , objectifsud.fr , amusingplanet.com , mentalfloss.com , cs.wikipedia.org