Válečné drama I Is Another (v německém originále Ich ist ein Anderer) mělo světovou premiéru 7. srpna na náměstí Piazza Grande na festivalu v Locarnu. Dán Claes Bang v něm hraje Felixe Kerstena, skutečného maséra šéfa SS Heinricha Himmlera, který po válce tvrdil, že díky svému vlivu na nacistického pohlavára dostal z koncentračních táborů tisíce vězňů. Historici o tom dodnes pochybují a první recenze z festivalu míří hlavně na to, jak Bang tuhle nejednoznačnost ustál.
Kersten si nárokoval záchranu 60 tisíc lidí
Felix Kersten (1898 až 1960) byl pobaltský Němec, který Heinricha Himmlera léčil z chronických bolestí žaludku a postupně si získal jeho důvěru. Sám vždycky zdůrazňoval, že nikdy nebyl zaměstnancem SS ani členem nacistické strany. Ve svých pamětech popsal, že zastavil plánovanou hromadnou deportaci Nizozemců a z táborů dostal na svobodu zhruba 60 tisíc Židů, což mu v padesátých letech vyneslo uznání. Deadline připomíná, že pozdější důkazy tuhle verzi pořádně nahlodaly.
Osvobození skandinávských vězňů na jaře 1945, známé jako akce Bílé autobusy, se historicky připisuje Folkemu Bernadottovi, prezidentovi švédského Červeného kříže, který s Himmlerem vyjednával přímo. Kersten v roce 1952 zveřejnil dopis údajně napsaný Bernadottem, jenž Švéda vykresloval v nepříznivém světle a jeho samotného posouval do role skutečného hrdiny. Hollywood Reporter upozorňuje, že scénář si tenhle moment upravuje a s doloženou historií se úplně nekryje.
Noční vlak do Osla mění válečné drama v souboj dvou lhářů
Většina filmu se odehrává na podzim 1952 ve stísněných kupé nočního vlaku ze Stockholmu do Osla, kam Kersten míří na oznámení kandidátů Nobelovy ceny za mír. Cestou ho přepadne fiktivní novinářka Hedda Wohmannová z NDR v podání Valerie Pachnerové, která si od rozhovoru slibuje návrat mezi elitu své profese poté, co ji skandál poslal z Berlína do provinčního Halle. Kersten i Wohmannová cestují každý se svým protějškem a oba mají v minulosti něco, co by radši nechali zapadnout.
Do vyprávění se průběžně vlamují retrospektivy do válečných let, kde Kersten ošetřuje Himmlera v podání Martina Müllera. Sám sebe v nich líčí jako toho, kdo veliteli SS napovídá a tlačí ho k ústupkům, včetně setkání s Norbertem Masurem ze švédské pobočky Světového židovského kongresu v posledních měsících války. Kamera tyhle výjevy drží stejně natěsno jako kupé ve vlaku, takže dusno nepolevuje ani na chvíli.
Rozhovor se rychle mění v přetahovanou. Kersten veze poznámky k autobiografii a oficiálně vypadající dokumenty, novinářka spoléhá na archivní rešerše a na to, že se nenechá zastrašit. Když ji přistihne, jak se přehrabuje v jeho zavazadlech a hledá deník, sám jí ho podá s tím, ať si o jeho poctivosti udělá obrázek. Jenže deník mohl vzniknout klidně roky po událostech, které popisuje, a Wohmannová to ví.
Kritici vyzdvihují Bangovo pojetí muže, který věří vlastní legendě
Alissa Simonová ve Variety popisuje Bangova Kerstena jako chytrého a sebejistého fabulátora, který žije performativně a je hrdinou každé historky, již vypráví. Postava trvá na oslovení pan zdravotní rada. Naškrobené košile i polohlasné poznámky o pravidlech manželství patří k inscenaci, kterou si Kersten pečlivě staví. Za rovnocennou protihráčku Variety označuje Pachnerovou, která necouvne, ani když jí Kersten předhodí její vlastní přešlapy z minulosti.
Hollywood Reporter staví hodnocení na chemii obou herců a mluví o prohnané studii klamu a sebeklamu, která rezonuje v době zpochybňované pravdy. Zároveň nešetří výhradou: scénář je poskládaný ze série dialogů pro dva a filmu to dodává divadelní nádech, u kterého se část diváků může začít vrtět. Tentýž text ale uzavírá, že charisma hlavní dvojice snímek unese a dělá z něj závažnější dílo, než jaké by v rukou jiného obsazení a jiného režiséra zůstalo jen poznámkou pod čarou. Celé to trvá 93 minut.
Randau odmítl scénář, který z Kerstena dělal hrdinu
Režisér a scenárista Felix Randau se k látce dostal oklikou. Oslovili ho francouzští producenti, kteří chystali minisérii vykreslující Kerstena jako opravdového zachránce, jenže vlastní rešerše ho dovedly jinam: k muži, který si po válce leštil pověst kvůli ambici na Nobelovu cenu. Randau přitom není první, koho Kerstenův případ chytil. Fin Arto Koskinen o něm natočil dokument Who was Felix Kersten? (1998) a v roce 2019 přidal dvanáctidílný podcast.
Že dva tvůrci nezávisle na sobě a s odstupem téměř třiceti let skončili u zpochybňování místo u oslavy, vypovídá o životnosti Kerstenovy vlastní verze víc než kterákoli scéna z filmu. Snímek se natáčel v Lipsku, Výmaru a ve Vídni, kameru vedl Rakušan Sebastian Thaler, hudbu složil Bernhard Fleischmann a střihu se ujala Joana Scrinziová. Světový prodej má na starosti společnost Beta Cinema.
Devětasedmdesátý ročník locarnského festivalu běží do 15. srpna. Otázku, jestli Kersten opravdu někoho zachránil, film nezavírá a jednoznačnou odpověď na ni nemají ani historici, víc než sedmdesát let po tom, co se masér vydal vlakem do Osla.
