Rodina Lutzových vydržela v domě na Ocean Avenue v Amityville jen 28 dní. O rok dřív v něm Ronald DeFeo mladší zastřelil šest členů své rodiny a z útěku nových majitelů vznikla kniha, film i pověst skutečného příběhu, kterou nikdo nedoložil. Texaský masakr motorovou pilou se stejnou nálepkou prodával taky, přestože žádný masakr v Texasu nebyl. Opačný případ je Noční můra v Elm Street, kterou Wes Craven postavil na novinových zprávách o mladých mužích umírajících ve spánku.
V Amityville je doložená vražda DeFeových, ne strašidla
Skutečný základ příběhu je zločin. Třiadvacetiletý Ronald DeFeo mladší zastřelil 13. listopadu 1974 v domě číslo 112 na Ocean Avenue šest členů své rodiny. George a Kathleen Lutzovi dům koupili za 80 000 dolarů, tedy zhruba 1,9 milionu korun, což se tehdy považovalo za výhodnou cenu. Nastěhovali se 18. prosince 1975 se třemi malými dětmi. Po 28 dnech odešli a tvrdili, že je z domu vyhnaly nadpřirozené jevy.
Těch 28 dní se stalo látkou pro knihu Jaye Ansona, která vyšla v září 1977, a pro film Horor v Amityville z roku 1979, nejznámější díl celé série. Pro strašení, které Lutzovi popisovali, ale neexistuje žádný ověřitelný důkaz. James a Barbara Cromartyovi, kteří dům koupili v březnu 1977 za 55 000 dolarů (asi 1,3 milionu korun), tvrzení o fyzických škodách odmítli. Žádný z majitelů, kteří v domě od roku 1976 bydleli, veřejně neohlásil žádné potíže. George Lutz přesto až do smrti trval na tom, že události z knihy jsou „z velké části pravdivé“.
Obhájce Ronalda DeFea mluvil o mnoha lahvích vína
Proti příběhu se postavil William Weber, advokát Ronalda DeFea. V září 1979 řekl časopisu People, že kniha je podvrh, a dodal: „Ten hororový příběh jsme vymysleli u mnoha lahví vína.“ Strašidelný dům chtěl Weber původně využít k tomu, aby pro svého klienta vybojoval nový proces. Podle webu Snopes ale tuhle větu pronesl ve chvíli, kdy s Lutzovými vedl spor o podíl ze zisku z knihy a filmu. Kdyby soud uznal příběh za fikci a Webera za jejího spoluautora, měl by na část peněz nárok.
Žaloba Lutzových u soudce Weinsteina neuspěla. Výpověď obou stran je tedy zatížená penězi: Lutzovi na pravdivosti vydělávali, Weber by vydělal na tom, že pravdivá není. Amityville proto stojí na dvou vrstvách, které je dobré od sebe oddělit. Vražda šesti lidí je fakt, strašení po ní zůstává tvrzením lidí, kteří z něj měli příjem.
Texaský masakr se jako skutečný příběh prodával záměrně
Texaský masakr motorovou pilou z roku 1974 divákovi už na plakátu a v úvodním komentáři tvrdil, že vychází ze skutečných událostí. Děj je přitom vymyšlený. Fact-checkingový web Snopes tvrzení hodnotí jako převážně nepravdivé, protože v Texasu nikdy nežila rodina kanibalů s motorovou pilou a žádná série vražd motorovou pilou se tam nestala. Podle serveru Slashfilm nemá skutečný předobraz žádná z postav, rodina Sawyerových i Leatherface jsou smyšlení a skutečnými zločiny jen inspirovaní.
Volná inspirace ve skutečnosti je. Režisér Tobe Hooper a scenárista Kim Henkel vystavěli postavu Leatherface podle Eda Geina, farmáře z Wisconsinu, který vykrádal hroby a zavraždil nejméně dvě ženy. Jeho vraždy se kladou do let 1954 až 1957. Gein motorovou pilu nepoužíval, s filmovou postavou ho spojuje maska z lidské kůže. Podle Den of Geek potahoval židle lidskou kůží a z uříznutých vršků lebek dělal misky, a Hooper pak do domu filmových vrahů bez zábran přenesl všechno ze seznamu policejních důkazů.
Nálepka skutečného příběhu měla podle encyklopedie Texaské státní historické společnosti přitáhnout diváky. Zároveň odrážela náladu sedmdesátých let a nedůvěru k Nixonově vládě i k médiím po ropné krizi z roku 1973, recesi, válce ve Vietnamu a aféře Watergate. Film měl premiéru 1. října 1974 v austinském kině Riverside Twin a po celých Spojených státech se začal hrát 11. října. Se skutečností ho tak spojuje jen Gein a jeho dům, zbytek je vymyšlený příběh prodávaný jako zpráva.
Noční můru v Elm Street spustily články v Los Angeles Times
U Wese Cravena to bylo obráceně: skutečná událost přišla dřív než nápad. Na začátku roku 1981 si v Los Angeles Times přečetl o mladých mužích z jihovýchodní Asie, uprchlících z Kambodže a z etnika Hmongů usazených v Kalifornii, kteří zemřeli ve spánku bez zjistitelné lékařské příčiny. Podle serveru Collider Craven uvedl, že o nevysvětlených úmrtích lidí z Laosu a Kambodže vyšly ještě tři další články. Nejvíc ho zasáhl příběh mladého Kambodžana, který se celé dny nutil nespát, a když nakonec usnul, rodiče z jeho pokoje slyšeli křik.
„Než se k němu dostali, byl mrtvý. Zemřel uprostřed noční můry,“ popsal Craven podle History.com. Lékaři jevu začali říkat syndrom náhlé nevysvětlené noční smrti (SUNDS) a zkoumalo ho i americké Středisko pro kontrolu nemocí. Jeden článek z roku 1981 psal o sedmačtyřicetiletém muži jako o čtvrté hmongské oběti za devět měsíců a třinácté noční smrti od roku 1978. Collider uvádí, že v roce 1981, kdy úmrtí vrcholila, jich bylo celkem 26.
Z novinové zprávy se v roce 1984 stal film o Freddym Kruegerovi, který zabíjí dospívající v jejich snech. Podle magazínu Cambodge Mag si Craven článek z Los Angeles Times vystřihl, nechal ho na stole a nikdy ho nevyhodil. Na rozdíl od strašení v Amityville a od vrahů z Texaského masakru se úmrtí ve spánku, na kterých film stojí, opravdu stala.
Vymítač ďábla vyrostl ze zprávy Washington Post z roku 1949
Podobnou cestou vznikl Vymítač ďábla. V srpnu 1949 přinesl Washington Post zprávu o chlapci z Marylandu, ze kterého kněží vymítali ďábla. Článek si přečetl William Peter Blatty, tehdy student Georgetownské univerzity, a případ se stal základem jeho románu z roku 1971 a filmu Williama Friedkina z roku 1973. Chlapec vystupoval pod pseudonymem Roland Doe, ale podle časopisu Skeptical Inquirer se jmenoval Ronald Hunkeler a bylo mu 14 let.
Badatel Mark Opsasnick zjistil, že rodina nebydlela v Mount Rainier, jak tvrdil titulek Washington Post, ale v Cottage City. Skeptical Inquirer jeho práci shrnuje tak, že senzační verze vymítání je podle drtivé většiny důkazů „víc fantazie než fakt“. Kněz Walter Halloran, který při vymítání asistoval Williamu Bowdernovi a patřil k posledním žijícím svědkům, na otázku, zda byl chlapec posedlý, odpověděl, že to nemůže říct oficiálně. Nikdy prý nic s jistotou netvrdil, protože se k tomu necítil povolaný.
